Po roce 1948 se mateřská škola stala součástí jednotně řízeného systému předškolní výchovy. V tehdejším pojetí nebyla primárně chápána jako vzdělávací instituce v dnešním smyslu, ale jako instituce výchovná.
Jejím hlavním úkolem bylo podporovat socializaci dítěte, vytváření žádoucích návyků, přípravu na školu a naplňování cílů státní výchovné politiky. Práce učitelek se řídila jednotnými programy a metodickými pokyny, které určovaly obsah i organizaci pedagogické práce. (Opravilová, 2016).
Přesto nelze toto období hodnotit pouze kriticky. Právě tehdy byla vybudována rozsáhlá síť mateřských škol a vznikla řada metodických postupů v oblasti rozvoje řeči, hudební, výtvarné či pohybové výchovy.
Největší změna po roce 1989
Společenské změny po roce 1989 přinesly rozsáhlou transformaci předškolního vzdělávání. Zpětně se však ukazuje, že nejzásadnější proměnou nebyla změna jednotlivých činností v mateřské škole.
Děti si nadále hrály, kreslily, zpívaly, poslouchaly pohádky, poznávaly přírodu i okolní svět.
Největší změnou nebyla změna obsahu činností, ale změna pohledu na dítě.
Dítě přestalo být chápáno především jako objekt výchovného působení a stále více bylo vnímáno jako aktivní účastník vlastního učení. Do popředí se dostal respekt k jeho individuálním potřebám, zájmům, možnostem a tempu vývoje.
Proměnila se také role učitelky. Vedle organizování vzdělávacích činností se stále více stává průvodkyní, partnerkou a tvůrkyní podnětného prostředí pro učení.
RVP PV a moderní kurikulum
Významným mezníkem se stal Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání (RVP PV) přijatý v roce 2004 a zavedený od školního roku 2007/2008. OECD jej zařazuje mezi nejvýznamnější reformy předškolního vzdělávání v České republice za posledních 25 let. (RVP PV, 2004;)( OECD, Shaping the Future: Transforming Lives through ECEC).
RVP PV posílil autonomii mateřských škol, orientaci na kompetence, individualizaci vzdělávání a celostní rozvoj dítěte. Školy získaly možnost vytvářet vlastní školní vzdělávací programy při zachování společného rámce cílů a očekávání.
OECD a česká tradice
Když OECD ve svých publikacích Starting Strong zdůrazňuje význam aktivního učení, kompetencí, individualizace, spolupráce s rodinou a podpory wellbeingu dítěte, nenachází české předškolní vzdělávání zcela nové myšlenky. Řada těchto principů má v českém pedagogickém myšlení dlouhou tradici, která vede od Komenského přes Idu Jarníkovou a reformní pedagogiku první republiky až k současnému RVP PV.
Právě proto lze současný vývoj českého kurikula chápat nikoli jako převzetí zahraničních trendů, ale jako pokračování dlouhodobého hledání odpovědi na otázku, jak vytvářet podmínky pro co nejlepší rozvoj dítěte.
České předškolní vzdělávání se vyvíjelo v mnoha ohledech souběžně s hlavními evropskými pedagogickými proudy, současně si však zachovalo několik specifických rysů. Na rozdíl od řady evropských zemí získaly české mateřské školy již v 19. století výrazný národně-kulturní rozměr. Ve 20. století se česká předškolní pedagogika relativně brzy přihlásila k reformním směrům zdůrazňujícím aktivitu dítěte, hru a individualizaci. Období socialismu přineslo centralizaci a jednotné programy, současně však vytvořilo rozsáhlou síť mateřských škol. Po roce 1989 se české předškolní vzdělávání znovu přiblížilo evropským trendům a řada principů formulovaných dnes OECD navazuje nejen na mezinárodní výzkum, ale i na dlouhou tradici českého pedagogického myšlení.
Autorka: Mgr. MgA. Petra Martinovská
Zdroj: Pražské školy