České školství je stále silně orientováno na konkrétní výstupy. Alternativní přístupy však dokazují, že to jde i jinak. Hravé filozofování posiluje empatii, rétoriku a učí mladou generaci přemýšlet za hranice nalajnovaných osnov.
Filozofie pro děti je vysoce specifickou didaktickou metodou, jejíž kořeny sahají až do sedmdesátých let dvacátého století. S tímto inovativním konceptem přišel Matthew Lipman, který tehdy působil jako respektovaný profesor filozofie na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jako vysokoškolského pedagoga ho k tomuto kroku vedlo silné znepokojení nad tím, že se mladí lidé na univerzitách vůbec neučí samostatně a kriticky přemýšlet.
Byl totiž nemile překvapen chabou úrovní logického myšlení u svých vlastních studentů, což se stalo impulsem pro to, aby se začal zabývat možnostmi filozofování s dětmi již od jejich útlého věku. Lipman se tak v šedesátých letech minulého století pokusil o návrat filozofie do běžného života, a to právě v podobě formátu, který je dnes známý jako Filozofie pro děti. Během padesáti let své existence se tak Filozofie pro děti organicky transformovala do globálního a interdisciplinárního hnutí.
Toto hnutí nezahrnuje pouze inovace ve vzdělávacích kurikulech a pedagogice, ale prolíná se také do teorie vzdělávání, morální, sociální a politické filozofie a zasahuje i do literární teorie. Jeho celkový vliv byl natolik zásadní, že dalo vzniknout zcela novému a svébytnému akademickému oboru, který je dnes označován jako filozofie dětství. Cíl je však velmi jednoduchý – ukázat, že filozofie není výsadním privilegiem akademiků.
Taktéž se toto hnutí snaží vyvrátit mýtus, že jde pouze o jakousi suchou a teoretickou nauku. Naopak, tento přístup zdůrazňuje, že se jedná o praktickou disciplínu, která dokáže napomáhat otevírat nové myšlenkové obzory a má potenciál nás vnitřně transformovat, přičemž tento princip platí naprosto stejně pro dospělé i pro děti. Filozofie pro děti se proto v současné době praktikuje již přes padesát let, a to ve více než šedesáti zemích po celém světě.
Současní vědci, pedagogové a odborníci z praxe vedou rozsáhlé debaty. Tyto diskuse se nezaměřují pouze na to, jakým způsobem zkoumat a realizovat filozofii s dětmi a dospívajícími, ale zabývají se také významem filozofie, dětství a vzdělávání vůbec. Zrcadlí se v nich rozdíly, které vznikly mezi prvními zastánci a jejich pokračovateli.
Metodika a transformace role pedagoga
Základním principem metody Filozofie pro děti je transformace role vyučujícího, který se učí sledovat dění zpovzdálí a pomalu se stahuje ze své tradiční role. Na běžných školách bývá standardem, že učitel je tou autoritou, která vysílá znalosti a informace. V tomto konceptu se však jeho pozice mění, pedagog nestojí ve středu pozornosti, což je těžké pro učitele i pro děti, které jsou zvyklé očekávat, že on jediný zná správné odpovědi.
Při filozofování však jednoznačně správné odpovědi neexistují, otázky jsou záměrně rozporuplné a v diskusi zaznívají různé argumenty. Tento přístup nevyžaduje výuku filozofie jako akademické disciplíny, která by byla pasivně prezentována dětem. Filozofie pro děti je vnímána jako pedagogická metoda stimulující děti k přemýšlení a imaginaci na nejobecnější úrovni.
Klíčové je vědomí, že ve skutečnosti není cílem nalézt jednu správnou odpověď na položenou otázku, nýbrž se za cennější považuje proces hledání a to, co se v jeho průběhu odehrává. Smyslem je vést dialog, přicházet s argumenty, naslouchat si a respektovat se.
Děti se učí spolu nesouhlasit, ale s citem, aniž by bylo smyslem dosažení znalostního cíle. V praxi to znamená, že učitel poodstoupí do pozadí a žáky pouze doprovází. Za tímto slovem se skrývá plná pedagogova soustředěnost a empatie, neboť učitel není tím, kdo určuje, co je pravda a co není. Tuto pravdu hledá společně se svými studenty. Úkolem vyučujícího je starat se o to, aby se čas určený filozofování nezměnil v pouhé plkání o ničem, a vede žáky k tomu, aby navazovali na argumenty druhých.
Učí je aktivně naslouchat, argumentovat, spolupracovat a kriticky myslet. Aby byl tento proces efektivní, jedním z ukazatelů úspěchu je svižná diskuse, do které se zapojuje většina osob. Úkolem vyučujícího je sledovat, aby každý žák, který projevil zájem se vyjádřit, dostal prostor pro formulaci názoru a možnost reagovat na ostatní. Učitel je garantem bezpečného prostředí pro ty žáky, kteří se momentálně vyjádřit nechtějí, což je třeba respektovat.
Pokud pedagog zaznamená, že žák v sobě bojuje s touhou se vyjádřit, ale cítí ostych, otevírá se prostor pro pedagogickou intervenci. Smyslem je vytvořit bádající komunity, jinými slovy zkoumající společenství, kde žáci prostřednictvím dialogu hledají odpovědi na takzvané velké otázky dnešního světa.
Přínosy pro rozvoj kritického myšlení a občanské společnosti
Studie ukazují, že tato metoda má středně velký až velký pozitivní vliv na kognitivní rozvoj dětí. Tento dopad se projevuje v oblasti rozvoje myšlenkových dovedností vyššího řádu, jako je kreativita, uvažování a kritické myšlení. Analýzy podskupin navíc ukazují, že tyto kognitivní účinky jsou konzistentně pozitivní napříč ročníky a vykazují stabilitu napříč věkovými skupinami. Délka jednotlivých lekcí nebo jejich celková frekvence nebyly identifikovány jako významné faktory těchto výsledků, ačkoliv delší lekce přinesly o něco větší účinky než ty kratší.
Velikost vzorku byla naopak identifikována jako významný faktor, kdy menší studie měly tendenci uvádět větší velikosti účinků. Žákovské filozofování rozvíjí schopnost jedince jasně vyjádřit vlastní názor a podpořit jej argumenty, čímž děti vystupují se sebedůvěrou a ohleduplností ve skupině.
Tyto dovednosti jsou dnes klíčové pro budoucí sociální a ekonomické uplatnění dětí v životě. Zásadní je pak zjištění, že toto uvažování posiluje jejich odolnost vůči manipulaci a dezinformacím. Učitelé, kteří tuto metodu dlouhodobě aplikují, často obdivují její inkluzivní efekt ve vztahu ke všem žákům. V každém školním kolektivu se totiž přirozeně vyskytují žáci, co si berou slovo častěji, a žáci, co jsou tišší či nějakým způsobem znevýhodnění. Díky formátu filozofických diskusí, vedených nejčastěji v kroužku, začínají žáci komunikovat a mluvit jiným způsobem, přičemž se všichni stávají v dialogu partnery.
Tím, že otázky nemají jednu jednoznačnou a jedinou správnou odpověď, se děti nemusí obávat, že před ostatními odpoví špatně. Tato obava je totiž tou hlavní pro děti méně integrované do kolektivu, s nižším sebehodnocením či horším prospěchem. Prostor pro odpověď se stává tak širokým a manévrovací pole pro zdůvodnění tak velké, že si každý svůj názor obhájí, čímž trénuje své rétorické a argumentační schopnosti. Evaluační zpráva z dlouhodobého výcviku v této metodě, který realizovali odborníci z Ústavu pedagogických věd FF Masarykovy univerzity v Brně, navíc potvrdila, že ačkoliv se na počátku projektu žáci jako aktivní tazatelé příliš neprojevovali, postupem času se začali zapojovat.
Děti začaly rozvíjet své myšlenky a aktivně nové otázky do diskuse přidávat. Filozofie pro děti tak přispívá ke změně atmosféry ve škole a pomáhá pedagogům stavět výuku na schématu bližšímu reflektivnímu paradigmatu, a to napříč všemi předměty.
Autor: Jiří Linhart
Zdroj: Pražské školy