Radikalizace mládeže v online prostoru je rostoucí hrozbou. Experti i dospívající se shodují, že represe selhává a klíčová je včasná prevence. Jak k tomuto fenoménu mohou školy přistoupit?
Pojmem extremismus se z pohledu státu označují vyhraněné ideologické postoje, které útočí proti demokratickým ústavním principům, vyznačují se netolerancí a vybočují ze zákonných norem. Tyto postoje mají potenciál přerůst v aktivity, jež působí destruktivně na demokratický systém a usilují o jeho nahrazení nedemokratickým režimem. Samotný radikalizační proces je multifaktorovým fenoménem spouštěným řadou interních i externích činitelů. Mezi vnitřní faktory patří osobnostní nastavení jedince či pocity méněcennosti, zatímco vnější faktory zahrnují makrosociální prostředí, existenční nejistotu nebo dysfunkční rodinné zázemí.
Zvýšené tendence k radikalizaci lze dlouhodobě pozorovat zejména u mladé generace, což úzce souvisí s procesem dospívání, utvářením žebříčku hodnot a hledáním vlastní identity. Tento trend byl bezprecedentně umocněn covidovou pandemií, kdy se vzdělávací i sociální život přesunul do online prostředí, čímž vznikl obrovský prostor pro šíření extremistické propagandy. Proces rekrutace nových členů, takzvaný „grooming“, zahrnuje manipulativní techniky, které cíleně využívají zmíněné pocity u mladé generace, aby je přilákali k páchání teroristických činů.
Přístup státních institucí
Základním rámcem pro politiku primární prevence rizikového chování v České republice je Národní strategie 2019–2027 vydaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Dokument prosazuje systematické a dlouhodobé působení, jelikož jednorázové preventivní aktivity se v praxi ukazují jako neefektivní. Prevence je v českém školství rozdělena do tří úrovní: všeobecná se zaměřuje na běžnou populaci, selektivní cílí na ohroženější skupiny s přítomností rizikových faktorů a indikovaná je vyhrazena pro jedince, u kterých se již projevy rizikového chování vyskytly.
Pro úspěšnou obranu proti terorismu a radikalizaci mládeže se bezpečnostní komunita shoduje na nezbytnosti upřednostnit preventivní a multiagenturní přístup. Jeho podstatou je úzké propojení bezpečnostních složek s pomáhajícími profesemi, jako jsou učitelé, speciální pedagogové či sociální pracovníci, za účelem včasné identifikace projevů radikalizace. K tomuto modelu se kloní i významné mezinárodní organizace a příslušné úřady Evropské unie, které vyzdvihují potřebu implementace sociální a pedagogické práce přímo do boje s extrémním násilím.
V praxi českých škol je prevence rizikového chování zakotvena ve strategických dokumentech, přičemž klíčovou roli hraje pozice školního metodika prevence. Většina institucí kombinuje vlastní síly s externími odborníky, což se ukazuje jako optimální řešení, neboť školy s adekvátní mírou externí spolupráce řeší méně případů šikany a dalších rizikových jevů. K nejvyužívanějším partnerům škol v této oblasti nezpochybnitelně patří Policie ČR, neziskové organizace a školská poradenská zařízení, jež poskytují metodickou podporu i intervence.
Základním předpokladem pro předcházení tragickým incidentům ve školním prostředí je schopnost pedagogů rozpoznat varovné signály. Tyto rizikové ukazatele mohou zahrnovat otevřenou adoraci masových vrahů, nepřiměřenou přitažlivost ke zbraním, náhlou sociální izolaci dospívajícího nebo cílené sdílení nenávistného obsahu na sociálních sítích. Ačkoliv státní instituce kladou důraz na preventivní vzdělávací aktivity a zvyšování mediální gramotnosti jako nástroj obrany proti extremismu, nedaří se vždy tyto cíle plně transformovat do reálné praxe.
Jak to vidí mladí?
Dospívající mládež vnímá rizika radikalizace optikou digitálního obsahu, se kterým se denně setkává na internetu. Podle názoru mladých lidí k radikalizaci nejvíce přispívají politicképříspěvky a vyjádření, což uvádí 75 % dotázaných, následované konspiračními teoriemi, dezinformacemi a agresivními nenávistnými projevy. Jako další významný faktor vnímají dospívající také polarizující diskuze a konfliktní komentáře pod příspěvky. Samotná mládež je však značně nejednotná v hodnocení toho, nakolik její vrstevníci těmto komplexním rizikům vůbec rozumí.
V případě podezření na probíhající radikalizaci ve svém okolí by se největší část mladých lidí obrátila na své rodiče nebo kamarády. Alarmující je však statistické zjištění, že plná třetina mladých by v takové situaci prokazatelně nekontaktovala vůbec nikoho. Tento postoj koresponduje s úrovní důvěry k jednotlivým aktérům, kde nejvyšší důvěru požívají psychologové, rodiče a policie, zatímco na chvostu žebříčku stojí politici a influenceři. Na pracovníky s mládeží nebo na učitele by se s podezřením obrátil pouze zlomek dotazovaných.
Role vzdělávacích institucí v prevenci radikalizace na sociálních sítích je z pohledu studentů zatím značně poddimenzovaná. Pouhých 17 % mladých lidí dokáže potvrdit, že ve své škole absolvovalo přednášku nebo vzdělávací setkání zacílené výhradně na toto téma. I přesto však zhruba polovina dotázaných připisuje právě školám a rodičům hlavní zodpovědnost za prevenci radikalizace. Ačkoliv školy běžně realizují preventivní programy, s těmi nejakutnějšími riziky současného digitálního prostředí a online extremismem jsou žáci obeznámeni jen okrajově.
Doporučení pro zefektivnění prevence na školách
Klíčovým předpokladem úspěchu je transformace přístupu k preventivním programům. Preventivní působení musí být budováno jako systematické a dlouhodobé, přičemž je nutné vycházet z analýzy reálné situace a vědecky ověřených dat. Jednorázové aktivity, bez ohledu na vynaložené náklady a rozsah, se jednoznačně ukazují jako neefektivní a nemají schopnost pozitivně ovlivnit změnu chování žáků.
Vedení škol by mělo zajistit, aby učitelé a další pracovníci absolvovali odborná školení zaměřená na včasné rozpoznání indicií, které naznačují probíhající radikalizační proces nebo přípravu násilného činu. Pedagogové nesmí žádné změny v chování žáků, projevy sociální izolace, hypersenzitivitu vůči kritice či sdílení nenávistného obsahu na sítích podceňovat ani relativizovat. Každou tendenci k oblibě masových vrahů či k násilí je třeba vnímat s naprostou vážností a bezodkladně na ni reagovat.
Školy musí okamžitě přesunout podstatnou část preventivní pozornosti do online prostředí, neboť právě tam probíhá nábor ze strany extremistů. Ačkoliv se dospívající na sítích denně setkávají s nenávistnými projevy, pouhých 17 % z nich uvádí, že na téma radikalizace na sociálních sítích absolvovalo ve škole nějakou přednášku či vzdělávací setkání. Inspekční zjištění navíc potvrzují, že s prevencí v oblasti nadměrného používání digitálních platforem jsou žáci plošně obeznámeni v nejmenší míře.
Pro školy je vysoce přínosné nespoléhat v prevenci pouze na vlastní personální kapacity, ale přizvat ke spolupráci externí odborníky z řad neziskových organizací, poradenských zařízení či policie. Zapojení externistů umožňuje přesnější cílení na specifická rizika v regionu a školy, které tuto praxi realizují ve větší míře, řeší v průměru méně případů šikany. Za optimální podíl se ovšem považuje zajištění programů externisty zhruba z jedné poloviny, jelikož úplná delegace veškeré prevence na externí subjekty se ukazuje jako méně vhodná.
Efektivní předcházení radikalizaci vyžaduje zapojení všech aktérů včetně žáků samotných, k čemuž je nutné aktivně budovat vzájemnou důvěru, dobré vztahy a bezpečné školní prostředí. Pedagogičtí pracovníci by měli kontinuálně sledovat klima napříč ročníky a poskytovat žákům k dispozici důvěryhodné pracovníky, se kterými mohou sdílet své osobní problémy. Součástí tohoto transparentního prostředí musí být rovněž důsledná, dlouhodobá a otevřená komunikace s rodiči žáků.
Autor: Jiří Linhart
Zdroj: Pražské školy