Ačkoliv v Česku dlouhodobě dominuje bezplatné státní školství, zájem o soukromé instituce v posledních letech strmě roste. Co přesně rodiče k této volbě vede a jaké výhody či úskalí oba vzdělávací systémy dětem reálně přinášejí?
Již období první republiky přineslo naději, že se československé školství bude modernizovat a progresivně vyvíjet. Příkladem tohoto trendu byl reformátor Václav Příhoda, který nejen navrhl, ale také v praxi ověřoval řadu přístupů, jež v posledních desetiletích v českých školách znovu objevujeme, jako je například projektová výuka či diferenciace učebních úkolů a metod.
Další historický vývoj ovšem nepřál rozvoji těchto inovativních myšlenek ani vzniku nezávislých soukromých škol. Až devadesátá léta umožnila pluralitu ve vzdělávacím systému, která se začala týkat nejen samotných metod výuky, ale i diverzity zřizovatelů jednotlivých institucí. Alternativním školám se následně s velkým zájmem začali věnovat i odborníci z pedagogických věd.
V současnosti si otázku, zda pro své dítě zvolit školu státní, nebo raději soukromou, klade každým rokem stále více rodičů. Výběr představuje mimořádně dlouhodobý proces, který podle dostupných průzkumů ve většině případů iniciují matky, přičemž tento krok velmi úzce souvisí s pojetím výchovy v rodině. Lidé dnes mnohdy upřednostňují před akademickou úspěšností instituce spíše wellbeing dětí. Rodiče častěji zvažují neakademické faktory související s celkovou pohodou a duševním zdravím dětí a pociťují narůstající potřebu jejich celkové podpory.
Hranice mezi soukromými a tradičními státními školami je dnes do značné míry propustná a stále více neostrá. Některé prvky inovativních vzdělávacích směrů se totiž postupně dostávají i do běžných státních škol, a volba tak mnohdy probíhá spíše na základě míry sociální rozmanitosti konkrétní školy než jen striktně podle jejího zřizovatele. Rodiče se přitom často ocitají pod obrovským tlakem, kdy se zdůrazňuje důležitost této životní volby, což v nich vyvolává svazující nutkání bedlivě zvažovat všechna pro a proti.
Rostoucí a sílící odliv dětí pocházejících od movitějších rodičů do oddělených soukromých škol však může mít do budoucna velmi nepříjemné dopady. Paralelní vzdělávací systémy fungující primárně pro bohatší sociální vrstvy přinášejí větší rozdělení celé společnosti a výrazně přispívají k její polarizaci. V Česku tak bohužel vznikají úplně odlišné vzdělávací světy s propastnými rozdíly mezi školami, kde je závislost konečných výsledků žáků na sociálním složení instituce alarmujícím způsobem vysoká. Děti ze slabších rodin pak v mezinárodním testování PISA dosahují prokazatelně horších výsledků, přičemž celková vzdělávací úspěšnost je u nás mnohem silněji podmíněna původem než v jiných postkomunistických zemích, jako je Polsko nebo Estonsko.
Soukromé školy
Počet soukromých základních škol i žáků, kteří instituce navštěvují, roste a během posledních deseti let se tento podíl ztrojnásobil. V aktuálním školním roce navštěvovalo soukromé střední školy patnáct procent všech žáků, což představuje takřka sedmdesát tisíc dětí.
Privátním školám se logicky daří hlavně v Praze, kde se koncentruje nejvyšší kupní síla. Motorem tohoto rozvoje je vysoká společenská poptávka po všeobecném vzdělávání, kvůli níž tvořily soukromé subjekty již polovinu kapacit na pražských gymnáziích. Výrazný rozvoj privátního školství vidíme i v Brně, kde tyto instituce tvoří už čtvrtinu kapacit a poptávka stoupá.
Rodiče se pro soukromou školu nejčastěji rozhodují, když hledají konkrétní výchovnou filosofii, když má jejich potomek specifické potřeby, nebo pokud preferují intenzivní výuku v cizím jazyce. Část rodičů navíc hledá respektující přístup a volí školu, do které by oni sami v dětství chodili rádi. Výhodu klienti spatřují v menším počtu žáků ve třídě a v přirozené formě jazykové výuky. Od těchto institucí se dá oprávněně očekávat proklientský přístup, který vychází vstříc požadavkům. Tyto školy jsou více ochotné ke změnám, přebírají moderní novinky a uplatňují inovativní výukové metody, jako jsou čtenářské dílny či méně časté sumativní hodnocení.
Financování soukromého vzdělávání však tvoří nepřehlédnutelnou bariéru pro velkou část populace. Roční školné na pražských gymnáziích se pohybuje od sta tisíc korun výše, přičemž jeho výše není zákonně regulována. Stát se přitom podle zákona paradoxně podílí na chodu škol dotací, která pokrývá osmdesát procent prostředků běžně určených na žáka veřejné školy.
Ačkoliv filantropové zakládají školy s cílem reinvestovat zisky a nabízejí stipendia, vzniká zde ekonomická propast i pro rodiny ze střední třídy. Břemeno plateb tak spolehlivě vylučuje talentované uchazeče, kteří si vysoké částky nemohou dovolit. Soukromé školy mají navíc úskalí v podobě uzavřené společenské bubliny, kvůli které žáci nepoznají reálný svět se všemi zákonitostmi. Rovněž argument k lepší péči pro dítě se specifickými potřebami je diskutabilní, jelikož menší soukromé školy často nedisponují penězi na kvalitního školního psychologa či asistenta, takže dítěti s poruchami učení by bylo paradoxně mnohem lépe ve stabilní státní instituci s odpovídajícím zázemím.
Veřejné školy
Volba neplacené státní školy bývá preferována rodiči, kteří kladou důraz na budování lokálních vztahů a upřednostňují funkční komunitu. Tuto cestu volí rodiny ale i z ekonomických důvodů, kdy jejich finanční situace nedovoluje platit soukromé školné. Nespornou výhodou běžného veřejného vzdělávání je fakt, že v přirozeně pestře namíchaném sociálním prostředí se děti podstatně více zocelí a získají cenný reálný náhled do fungování celé společnosti. Analytici přitom upozorňují, že pokud by se obecně více věřilo státním institucím a ty by dokázaly lépe obhájit svou odvedenou práci, mnozí rodiče by to s velkou úlevou uvítali. Odpadla by jim tak vyčerpávající povinnost vyhledávat to nejlepší vzdělávací zařízení pro své potomky, jako je tomu běžně v zemích s úspěšnými vzdělávacími systémy.
Zásadní nevýhodu tradičního státního vzdělávání však mnozí rodiče spatřují ve formě nevyzpytatelné personální loterie. Ve velké státní škole totiž mohou děti narazit na fantastickou a motivující učitelku stejně tak snadno, jako narazí na její naprostý demotivující opak. Dalším problémem veřejných škol je příliš velké množství dětí v jedné třídě a s tím spojený silný důraz na nezáživné paměťové memorování teoretických poznatků. Zvláště v Praze a jejím okolí je totiž běžným standardem, že se v přeplněných třídách tísní i třicet žáků. V takovém extrému ani ten nejlepší učitel nemůže dopřát individuální péči všem a je k pouhému udržení základní kázně nucen jednat mocensky. Mnozí rodiče tak uvádějí, že pokud by třídy nebyly přeplněné, o drahém soukromém alternativním vzdělávání by doma vůbec neuvažovali.
Zajímavým fenoménem veřejného školství jsou ovšem venkovské školy, které se stávají alternativou pro dojíždějící žáky z měst. Rodiče totiž u velkých městských škol narážejí na faktory tlaku a unikají před šikanou či nevyhovujícím přístupem pedagogů. Menší venkovské školy tak mohou rodiny zaujmout tím, že komunikují otevřeně, nacházejí se v klidném prostředí a dokážou uplatňovat individuálnější přístup. Žákům spolehlivě nabízejí bezpečné prostředí s osobnějším přístupem v přímém kontrastu k anonymním a přeplněným městským školám.
Autor: Jiří Linhart
Zdroj: Pražské školy