Rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) zastávají odlišné názory na prostředí, ve kterém by jejich děti měly být ze zákona vzdělávány. Integrace (začleňování znevýhodněných žáků) je pro některé rodiče přijatelným řešením, avšak nezbavuje je přirozeného strachu o jejich ratolesti. Text se v návaznosti na pozitiva inkluze zaměřuje na možné negativní aspekty inkluzivního vzdělávání.
Integrace hendikepovaných žáků do běžných kolektivů spočívá v adaptaci dítěte na školní prostředí, kdežto inkluze se více zaměřuje na přizpůsobení vzdělávacího prostředí samotným dětem. Tyto dva pojmy se liší v chápání případného selhání jedince. U integrace chápeme selhání jako neschopnost naplnit její předpoklady a možnosti. U inkluze naopak selhávání vnímáme jako selhání systému, nikoli jedince, a proto se hledají chyby, kterým se lze v budoucnu vyhnout.
Naplnění předpokladů tohoto vzdělávání je pro systém a učitele stále velkou výzvou. Ne všichni vyučující či rodiče mají na inkluzi pozitivní názor.
Pedagogové chybí a hendikepovaní přibývají
Existuje již mnoho nástrojů a forem podpory, které poskytuje síť speciálních i běžných škol, které s inkluzí a integrací souvisejí. Národní pedagogický institut zveřejnil například Desatero úspěšné práce s heterogenní třídou jako praktické tipy pro pedagogy využitelné v běžné výuce. Mezi tyto formy podpory však v první řadě patří speciální pedagogové, asistenti pedagoga a školní psychologové, jejichž zajištění zůstává přetrvávajícím problémem.
Jejich výskyt na školách má zaručit kvalitnější vzdělávání i pro děti s různými typy znevýhodnění. Ať už je žák autistický, nevidomý nebo překonává jazykovou bariéru, vždy má rodiče, kteří musí čelit rozhodnutí, zda své dítě zařadit do běžného (hlavního) vzdělávacího proudu nebo do speciální školy.
Rodiče se obávají inkluzívního vzdělávání z několika důvodů. Patří mezi ně strach z nedostatečně zkušených pedagogů, kteří by měli být obeznámeni metodami osvědčenými u dětí se SVP, či obava ze školního vzdělávacího programu. Stát určuje tzv. rámcový vzdělávací program (RVP), který stanovuje, co se má učit, jaké jsou cíle vzdělávání a klíčové kompetence pro všechny školy. Každá škola vytváří svůj školní vzdělávací program (ŠVP), který vychází z RVP.
Rovněž se pod tlakem mohou cítit i pedagogové, pro které heterogenní kolektiv může být příliš nezvladatelný, a proto se možná potýkáme s nedostatkem těchto kantorů.
Dalším důvodem k obavám je možná sociální izolace jedinců se znevýhodněním. Postoj ostatních žáků v kolektivu do značné míry závisí na práci učitele – případně jeho pomocném pedagogovi. S kolektivem souvisí bezpečnost znevýhodněných studentů, kterou pro své děti chtějí přirozeně všichni rodiče. Podstatná je zde spolupráce a vznik vzájemné kooperace mezi studenty, rodiči i pedagogy, což může být někdy obtížné.
Zákonní zástupci dětí se SVP musí přijmout fakt trvalého znevýhodnění dítěte, k čemuž jim mají napomáhat školy poskytováním potřebné podpory a edukace. Přeplněné instituce jsou spíše důsledkem nedokonalého systému, avšak pro rodiče je často až nepřijatelné, že se dítěti nedostane ani základního vzdělání a jsou poté odkázáni na individuální vzdělávání.
Desítky dětí s postižením odkládají základní vzdělání
Podle údajů z června 2025 se do základních škol v Praze nedostaly desítky dětí se středně těžkým či těžkým postižením. Byly tak nuceny k odkladu povinné školní docházky nebo k individuálnímu domácímu vzdělávání. Veřejné školství jim totiž nenabízí dostatek odpovídajících míst, přestože zákon vyžaduje, aby základní vzdělávání absolvovaly.
Za jeden z největších problémů se považuje právě nedostatek míst ve speciálních školách pro děti se středně těžkým až těžkým mentálním postižením. Problém se vztahuje zejména na Prahu a Středočeský kraj. Příčinou zaplnění míst může být výskyt nových potřeb dětí, které se dříve tolik neobjevovaly, ku příkladu týkající se psychické pohody žáků. Taktéž se nepracovalo s takovým množstvím dětí, jejichž mateřským jazykem není čeština, jako je tomu od vtržení Ruska na Ukrajinu.
Organizace SOFA (Society for All) podílející se na inkluzivní reformě uvádí, že děti s náročnějšími hendikepy musí mít místo ve speciálních školách. Přesto se objevuje několik případů, kdy je speciální škola odmítne a skončí v běžné spádové škole, ve které mají ve finále lepší podmínky díky systému podpůrných opatření v rámci inkluzívního vzdělávání.
V běžných třídách hrozí, že intaktní žáci budou negativně hodnotit „výhody“ spolužáka s postižením, což může vést k odstupu, případně až k závisti či negativním postojům. Zbytek třídy může pro jedince představovat nedosažitelnou konkurenci, což může být demotivující a stresující.
Další stinnou stránkou tohoto typu vzdělávání je riziko, že se dítě s postižením dostane do role bezmocného či nemohoucího a začne tohoto postavení využívat.
Česko se inspiruje zahraničím
Česká republika se inspiruje zeměmi Evropské unie, například Finskem, Švédskem či Anglií, kde se podobně jako u nás užívá termín „žáci se SVP“. Ve Finsku je inkluze úspěšnější díky rozsáhlému podpůrnému systému, který její fungování umožňuje.
Finský model stojí na tříúrovňové podpoře a včasné intervenci, díky níž dostává pomoc velká část žáků ještě před tím, než se jejich obtíže prohloubí. Významnou roli hrají speciální pedagogové a financování dle potřeb žáků. Ale ani ve Finsku není systém bez problémů. Učitelé často upozorňují na vysokou pracovní zátěž. Celkově je ale Finsko příkladem, že inkluze může fungovat i v Česku, avšak pouze za předpokladu silného, finančně i personálně připraveného zázemí.
Cílem inkluzivní edukace je sociální adaptace. Ta se ale může zvrhnout v nepříjemné situace pro znevýhodněné studenty. Jejich vrstevníci nejsou vždy obohaceni o pochopení druhého a z toho pramení obavy rodičů žáků se SVP.
Když už se najdou speciální pedagogové, kteří by s těmito studenty mohli pracovat, nejsou pro děti volná místa ve školách.
Od plně fungujícího systému inkluzívního vzdělávání je Česká republika podle všeho ještě daleko, ale to neznamená, že jde o nedosažitelný cíl. Postupné změny v přístupu společnosti, lepší podpora pedagogů i dostatečné kapacity škol mohou do budoucna vytvořit prostředí, ve kterém bude inkluze skutečně přínosná pro všechny. Klíčem je nejen systémové nastavení, ale i ochota naslouchat potřebám žáků, rodičů a učitelů a na jejich základě hledat funkční řešení.
Autor: Daniela Murzová
Zdroj: Pražské školy