Adaptivní učení: principy, metody a přínosy
Adaptivní učení představuje soubor metod a technologií, které umožňují individuální přizpůsobení vzdělávacího procesu konkrétním potřebám, schopnostem a stylu učení každého studenta. Zásadní odlišností od tradičních didaktických přístupů je dynamická modifikace obsahu, obtížnosti úkolů, tempa výuky a nabízených podpůrných materiálů na základě interakce a zpětné vazby získané od studenta. Tento přístup je facilitován zejména s rozvojem digitálních učebních platforem, využívajících algoritmů strojového učení a umělé inteligence ke sběru a analýze dat o pokroku a chybách žáka.
V jádru adaptivního učení leží diagnostické mechanismy, které průběžně monitorují úspěšnost řešení úloh, časovou náročnost a vzorce chyb. Na základě podrobné analýzy těchto dat dokáže systém například rozpoznat, že student opakovaně chybuje v určitém typu úloh a následně nabídne cílenou doplňkovou teorii nebo další cvičení zaměřená právě na tuto oblast. Některé adaptivní systémy zohledňují nejen kognitivní výsledky, ale také motivaci a úroveň zájmu studenta a přizpůsobují například styl komunikace nebo formát prezentace látky (text, video, interaktivní simulace).
Význam adaptivního učení se projevuje nejen ve zvýšení efektivity výuky, ale také v rozvoji autonomie studentů, kteří jsou motivováni k aktivnějšímu a smysluplnějšímu zapojení do učení díky pocitu, že výuka odpovídá jejich potřebám. Z výzkumů vyplývá, že adaptivní systémy mohou přispět ke snižování rozdílů v dosažených znalostech mezi různými skupinami studentů a zvyšují úspěšnost zejména u těch, kteří v tradičním systému narážejí na bariéry. Výzvou do budoucna však zůstává etická stránka využívání osobních dat a potřeba kontinuální evaluace účinnosti jednotlivých adaptivních nástrojů v různých vzdělávacích kontextech. Adaptivní učení je tak perspektivním směrem, který díky technologiím posiluje individualizaci a inkluzivitu vzdělávání.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)